Období: únor 2015

Příčinou většiny lezeckých zranění a bolestí je údajně svalová disbalance pramenící z toho, že při lezení zapojujeme neustále ty stejné svaly (zjednodušeně řečeno „tahací“ svaly), kdežto jejich antagony (protichůdné, „tlačící“ svaly) jsou využívány jen málo a tím pádem jsou oslabené. Neplatí to tolik o prstech, kde žádné svaly nejsou, ale zejména o loktech a ramenech. Tomuto nežádoucímu jevu se dá předejít cíleným posilováním antagonistických svalových skupin. číst dál

Jedna z oblastí, které jsem minulý rok navštívil, si podle mě zaslouží zvláštní pozornost. Na internetu je o ní poměrně málo informací a spoustu lezců vůbec neví, že existuje. číst dál

Podle většiny lezeckých koučů je důležité si lezeckou sezónu rozfázovat do jednotlivých cyklů a pro dosažení maximálních výsledků trénovat sílu a vytrvalost zvlášť.  Většinou se všude píše, že nejprve se trénuje vytrvalost (jakmile ji jednou natrénujete, prý už zůstane) a pak až síla (jde rychleji do pr….). Erich Hörst, autor knihy Training for climbing, o které byla řeč dříve, doporučuje opačný postup, navíc by se podle něj mělo tréninku síly věnovat 2x (nebo i víc, v případě tréninku na kratší bouldrové cesty) více času, než tréninku vytrvalosti (viz příklad půlročního tréninkového plánu v předchozím článku). Minulý rok jsem na takové strikntí rozdělení ještě totálně sral a trénoval jsem všechno dokupy, tzn. 3 dny v týdnu sílu a jeden den vytrvalost na velké stěně, ale v podstatě jsem už nevědomky dané schéme sledoval, protože v zimě jsem trénoval z větší části tu sílu (cca 2 až 3 měsíce) a jakmile se začlo dát jezdit ven, lezl jsem +/- 3 dny v týdnu na skalách, což beru převážně jako silově-vytrvalostní trénink, a stěnu jsem skoro úplně vypustil, maximálně jsem si zašel jednou za týden zabouldrovat. A výsledky nebyly vůbec špatné ...  číst dál